Katastrofální povodeň v červenci roku 1997 měla neočekávaně rychlý a dravý průběh s obrovskou ničivou sílou, kdy na horních tocích došlo k téměř totální devastaci koryt vodních toků. Voda dosahovala extrémní úrovně, plošný rozsah a hloubka rozlivů byly nad všechny dosavadní známé hodnoty. Na Moravě tehdy zemřelo padesát lidí!
Legendami, pověrami i obavami opředená profese městských katů se od počátků královského města pojí i s Olomoucí. Představa o přísném krutém muži, který měl mimo popravy, mučení, mrskání a další hrůzné exekuce volno a jen tak si před katovnou brousil meče a rovnal provazy, je hezká, ale nesmyslná. Mnohem větší část jeho všední pracovní náplně tvořilo to, co dnes dělají ve měst technické služby. Nebýt katů, středověká města, už tak velmi špinavá, by se nejspíš ve špíně a odpadu utopila.
Významný objev se podařil badateli a popularizátorovi historie olomoucké bastionové pevnosti Petru Hofmanovi. V jednom ze zahraničních archivů objevil fotografii, u níž se posléze podařilo potvrdit, že jde pravděpodobně o nejstarší známý snímek Olomouce. Fotografie pochází někdy z období let 1853 až 1855, tedy jen pár let poté, kdy se v Olomouci stal císařem osmnáctiletý František Josef.
V dávné minulosti to býval ostrov na předměstí Olomouce, v 19. století zde architekti plánovali sad a stavbu skleníků, byla tu ale i skládka odpadků. Od roku 1972 však těmto místům vládnou růže. Olomoucké rozárium na třídě 17. listopadu slaví letos 50. výročí založení, jeho oslavy budou součástí festivalu a výstavy Vyznání růžím, jenž se koná od 24. do 26. června.
Velmi zajímavé nálezy učinili archeologové v blízkosti kostela svatého Mořice. V místech starého pohřebiště našli granátovou dámskou ozdobnou čelenku a zbytky relikviáře z drahých kovů. Objevily se i části bývalé hřbitovní zdi. Hřbitov u svatého Mořice patřil k největším pohřebištím Olomouce po většinu její existence a zrušen byl až na konci 18. století.
Návrat k pramenům. O obnovu významného vodního prvku se teď zasloužil vytrvalým úsilím patriot a badatel Vilém Švec a svou vstřícnou pomocí i vedení Fakultní nemocnice Olomouc a společnost Veolia. Společenský pramen na úpatí kopce, na němž je dnes areál fakultní nemocnice, připomíná časy, kdy olomoucká radnice v 19. století usilovně hledala zdroje pitné vody.
Jeden z nejstarších mlýnů v Olomouci nese odedávna jméno Kamenný. Po roce 1875 se mu podle posledního mlynářského majitele začalo říkat také Passingerův. Málokdo z Olomoučanů tuší, že v domě je dosud zachována celá mlýnice z barokního období. Teď se na ni mohli podívat i zájemci z řad veřejnosti.
Slezák a Hutka, dřevozpracující závod, Velký Týnec. Tato firma stojí u vzniku asi nejkrásnějšího nebytového domovního interiéru a ukázky jednoho z architektonických stylů 20. století v centru Olomouce. V středu 18. května 2022 zrekonstruovanou budovu v Pavelčákově ulici převzal Český rozhlas Olomouc jako své nové sídlo.
O malíři Aljo Beranovi jste už na stránkách Olomouckého Reje mohli číst. Výtvarník, jehož dílo pokrývá období od první republiky až po rok 1990, zachytil Olomouc na mnoha plátnech a grafických listech, vytvořil první olomoucké známky na konci války i znak Univerzity Palackého a díky němu se o Olomouci ví až za oceánem. Neméně významným pro Olomouc byl i jeho bratr Čeněk. Ten ale bohužel nepřežil protektorát, když jej nacisté popravili v roce 1942.
Neuvěřitelné příběhy, které se doopravdy staly, mají ohromnou sílu. Nejinak je tomu v případě osudů rodiny Bertholda Wolfa, Olomoučana židovského původu, v letech druhé světové války a holocaustu. Jejich příběh zachycují řádky deníku, který si po dlouhé tři roky skrývání psal Bertholdův syn Otto Wolf. Deník pak nakonec vyšel tiskem nejdříve v USA a ve vlasti rodiny Wolfových teprve po dlouhých dvaapadesáti letech v roce 1997
