Profesor František Polívka byl vynikajícím českým botanikem, a především autorem zásadních knih v oboru botaniky, které jsou i dnes, hodně přes sto let po prvním vydání, respektovány odborníky nejen v České republice. První knihu vydal přesně před 140 lety v roce 1883! Byť se František Polívka narodil 1. srpna 1860 v Bříze u Hradce Králové; zásadní část života a profesní kariéry prožil v Olomouci, kde také před sto lety, 2. července 1923, zemřel. Pro Olomouc to byla tehdy významná zpráva; pohřeb profesora, jehož hlavní životní zálibou byly tiché a klidné rostliny, se stal společenskou událostí za účasti sokolů, politiků a mnoha osobností. Úmrtí oddaného botanika přineslo smuteční prohlášení řady významných spolků institucí, vznikl a vystaven byl i obraz profesora Polívky a dokonce se spustila i lavina nových velkorysých finančních darů na účet stipendia, které za svého života zřídil na podporu nemajetných studentů české reálky v Olomouci sám profesor Polívka.
Kdo vlastně byl František Polívka, jehož dobrotivá tvář s kulatými obroučkami shlíží z pomníku sochaře Julia Pelikána na bujnou zeleň ve Smetanových sadech? Narodil se v Břízách nedaleko Hradce Králové, v tomto věnném městě českých královen pak absolvoval gymnázium. Následovalo studium na pražské univerzitě. Už během studia vydal první publikaci, a to Etymologický slovník latinského názvosloví přírodopisného v roce 1883. Pravděpodobně v roce 1886 se stal pedagogem Slovanského gymnázia Olomouc. Ve výroční zprávě Slovanského gymnázia za rok 1890/91 publikoval příspěvek Cizopasné rostliny jevnosnubné. V Olomouci vytvořil silnou publicistickou trojici s dalšími dvěma osobnostmi – výtvarníkem Adolfem Kašparem, absolventem Slovanského gymnázia, který jeho díla doprovázel dodnes používanými ilustracemi, a Romualdem Prombergerem, vynikajícím olomouckým knihkupcem, nakladatelem a vlastencem.
Psal primárně pro školáky a studenty. U Prombergera opakovaně vyšla například kniha Rostlinopis pro nižší třídy škol středních s ilustracemi Vilibalda Pokorného. Knihu bychom našli za Rakouska i za první republiky ve všech středoškolských knihovnách, vždyť v roce 1927 vyšlo její už dvanácté vydání! Stěžejním Polívkovým dílem je ovšem čtyřsvazková publikace Názorná květena zemí koruny české, obsahující též čelnější rostliny cizozemské, pěstované u nás pro užitek a okrasu (Promberger, Olomouc). Vycházela v letech 1899 až 1904 a Kašparovy ilustrace z ní se u nás dodnes často používají pro didaktické účely. Kresby Adolfa Kašpara patří ke zlatému fondu českých botanických vyobrazení. V knize jich je přes 3 tisíce! Podstatné jsou samozřejmě i Polívkovy odborné texty. V roce 1908 vyšla kniha Užitkové a pamětihodné rostliny cizích zemí a v roce 1912 vydal Klíč k úplné květeně. František Polívka se sice soustředil především na svět rostlin, nicméně v roce 1897 napsal také Živočichopis, rovněž mnohokrát znovu a znovu vydávanou publikaci pro střední školy.
Dlouholetý profesor Slovanského gymnázia v roce 1902 přijal novou velkou výzvu a stal se prvním zakládajícím ředitelem nově zřízené české reálky v Olomouci. O jeho zřízení se sám zasloužil a pro podporu studentů založil spolu s manželkou výše zmíněnou stipendijní nadaci. Krom odborné a organizační práce byl v Olomouci jakožto vlastenec významným členem české měšťanské a vzdělané společnosti. Není tedy divu, že když 2. července 1923 zemřel, byla to mimořádná zpráva a velká událost. Poměrně vzápětí byla reálka na jeho počest pojmenována Polívkovo státní reálné gymnázium. K desetiletému výročí byl ve Smetanových sadech odhalen pomník od věhlasného sochaře Julia Pelikána. Jménem botanika se pyšní i jedna z ulic v Úřední čtvrti.
Láska ke světu rostlin a přeneseně i k lidem čiší z jeho slova ke čtenáři: „…Nepřeji si více, nežli abych svojí Názornou květenou roznítil v srdcích, v nichž ještě všecek ideál nevyhasl, lásku k přírodě, jejímiž nejušlechtilejšími výtvory jsou zajisté něžná dítka tajůplné Flory. Jsemť přesvědčen, že mnohá dobrá duše, která v nynější strojené, přetvařující se společnosti marně hledá spokojenosti, nalezla by hojivý balšám na své, bez vlastní viny rozedrané rány, kdyby více přilnula k přírodě…“
Michal Folta,
psáno pro Olomoucké listy
