Olomoucký pranýř: lumpy čekala hanba pod okny radních a před zraky měšťanů

Středa, 27.4.2016

Pranýř. V dnešní době si pod tímto názvem už málokdo představí něco konkrétního. Přitom ještě na začátku 19. století to byla nedílná součást většiny měst i městeček. Proto si pojďme přiblížit, co to vlastně pranýř byl, k čemu sloužil a kde po celá staletí stával ten olomoucký. 

Důležitou roli pranýře v životě středověké městské společnosti dokládá jeho umístění v centrálním prostoru. V Olomouci totiž stával na Horním náměstí, hned vedle radnice. Nejprve to bylo známo z mapových a listinných materiálů, před šestnácti lety to potvrdil také nález archeologů.

Respekt budící stavba

Objevem, který v průběhu měsíce září roku 2000 vzrušil odbornou, ale širokou olomouckou veřejnost, byl archeologický nález zděného kruhového základu. Archeologové tehdy zkoumali tuto veledůležitou část Olomouce v souvislosti s rekonstrukcí Horního náměstí. Tehdejším překvapivým nálezem byl s největší pravděpodobností právě kruhový podstavec pranýře, který v místech při jižní straně radnice dokládají také archivní prameny. 

Průměr tohoto základu byl 4,60 metru, pata se nacházela v hloubce 1,40 metru pod současným povrchem. Tyto rozměry dávají tušit, že šlo o objekt opravdu mimořádný, který ve své době jistě vzbuzoval veliký respekt. Vznik této stavby byl archeologicky datován zlomkem okraje nádoby náhodně zalitým do malty a datovaným do období kolem roku 1500. Dlouho po svém zániku byl základ pranýře porušen při stavbě plynovodu, prováděné kolem poloviny 19. století. Co tedy pranýř byl a proč jej měli Olomoučané hned vedle radnice?

Pranýř jako místo hanby a ponížení

Pranýř, planýř, pranéř nebo také pragnéř (z něm. Pranger) je zmiňován v městských knihách a kronikách už od 12. století. Označoval ve středověku místo, kde byli trestáni nepoctivci, zloději a hříšníci. Sloužil ovšem jen k lehčím trestům, nikoliv k popravám – pro ty byla vyhrazena speciální místa, popraviště či šibeniční vrchy. Pranýř byl považován za místo hanby, trestaný zde měl zažívat utrpení, měl být ponižován a vystavován veřejné hanbě. Většinou se nacházel uprostřed náměstí, v blízkosti radnice, kostela nebo kašny, tedy hlavně tam, kde byl přes den největší provoz a pohyb lidí, na frekventovaném místě městského dění. Jednalo se většinou o dřevěný sloup nebo klec, později byly budovány sloupy kamenné.

Odsouzení byli k pranýři poutáni řetězy a jejich okolí je mohlo urážet, vysmívat se jim, plivat na ně nebo házet bláto a kamení. Někdy je mohli spoluobčané i bít, od toho se ale v pozdějších dobách upustilo, neboť tohoto rádi zneužívali sadisté a rodinní příslušníci poškozeného nebo zabitého. Mučení a bití, jasně definované rozsudkem, měl proto na starosti městský kat a jeho pacholci. Za drobné krádeže a nepoctivé míry nebo váhy zde byli trestáni i obchodníci a řemeslníci. Běda trhovci, který chtěl podvádět, nebo rybáři, který přinesl na trh opakovaně malé ryby. Podobně trestán byl lesní a polní pych, tedy krádež pěstované úrody či chovaných živočichů. Na pranýři se ale mohl ocitnout i ten, kdo třeba skrytě nosil bodnou zbraň. Často zde také končili křivopřísežníci, přísaha byla většinou spojená se svědectvím a výpovědí u konkrétního zločinu. Stejně tak byly trestány i padlé - nevěrné, neposlušné a hádavé ženy. Odsouzenec zde stával s potupnou maskou, nákrčníkem či obojkem, s železnou hruškou v ústech (většinou aby nemohl pokřikovat hanlivé nadávky na kolemjdoucí), někdy s ukradenou věcí nebo zavěšenou cedulkou s popisem činu. Potupnost trestu bývala někdy zvětšována i dalšími symboly, například žlutým oblekem pro nevěstky, slaměným věncem, čelenkou z kohoutího peří, což vše symbolizovalo sexuální trestný čin nebo přestupek. Tímto byly ohroženy především přistižené milenecké dvojice, které „nevydržely“, než jejich vztah posvětí kněz. A to i v případech, kdy vztah končil manželstvím, o mimomanželských úletech ani nemluvě. Trest na pranýři měl proto pro trestaného trvalé důsledky ztráty cti, nemohl být například členem cechu, zastávat úřady v městské samosprávě, jinými slovy přestal být plnoprávným členem společnosti.

S pranýřem mohl souviset i trest vypovězení z města nebo vypalování cejchů označujících provinilce, někdy také uřezání uší, jazyka nebo useknutí ruky, která kradla. Vypovězení z města, kdy byl odsouzený katem vymrskán metlou za všeobecného veselí občanů, pro něj znamenalo i zbavení jeho práv měšťana, propadnutí majetku a zákaz návratu. Druhy trestů u pranýře byly opravdu pestré, hodně záleželo na "fantazii" městského soudu, také samotného kata vykonávajícího udělený trest, velký důraz se samozřejmě kladl na publicitu trestu.

Vraťme se tedy zpět do Olomouce.

První zpráva z Olomouce je o křivopřísežnících

O pranýři v Olomouci se dovídáme z druhotných zmínek v souvislosti s jeho praktickou funkcí nebo jako o orientačním bodu v jižní části Horního náměstí. Zprávy o něm jsou tedy soustředěné především na jeho praktické vlastnosti. Proto o jeho konkrétní architektonické podobě víme málo, nešlo o objekt reprezentační, hodný pozornosti či obdivu. Jeho podoba se nedochovala ani v historických pramenech, knihách nebo na dobových kresbách a obrazech. Zkusme ale z toho, co víme, alespoň nastínit kde na Horním náměstí stál a jak se u něj uplatňoval městský právní řád.

Jisté je, že podoba pranýře se mohla průběhem doby měnit. Na začátku své funkce, tj. v počátku fungování města mohl být pranýř dřevěný a jeho situování se mohlo mírně měnit s dokončenou výstavbou pozdně gotické radnice a s utvářením prostoru a architektury náměstí. Od konce 15. století bylo jeho umístění v jižní části náměstí definitivní, uprostřed kupeckého ruchu, tedy městského tržiště, bohatých krámů, lékárny a městské váhy (mýta). Zároveň na dohled správy městské rady pod okny radnice i příležitostně přítomných královských úředníků či přímo panovníka, před objekty určenými k jejich bydlení na jižní straně západní strany náměstí, stejně jako v dosahu duchovní podpory kaple sv. Jeronýma a kaple sv. Markéty.

První zmínky o pranýři nalézáme v nejstarší městské knize olomoucké z roku 1363, kdy došlo k zabití a jeho vyšetřování, při kterém někteří křivě přísahali a proto "...byly jejich jazyky na pranýři probodeny...“. Také z pozdější doby existuje mnoho informací. Zejména v pramenech právní povahy druhé poloviny 16. a 17. století, odkud se dochovala nejstarší olomoucká kriminální registra. Dovídáme se o různě odlišených formách konání u něj. Provinilci mohli v pranýři stát jen konkrétně určenou dobu (např. v r. 1587 mezi 14. a 15. hodinou). Jinou obměnou bylo mrskání metlami u pranýře, ale třeba také nabodnutí useknuté ruky odsouzeného na pranýři. V roce 1622 na něm byla vyvěšena černá tabulka s bíle napsanými jmény uprchlých rebelů, tedy jakási forma veřejného oznámení. Obdobné informace můžeme vyčíst z písemností a protokolů městské rady. Například v roce 1674 je zmiňován verdikt týkající se Anny Milerové, která má tři dny, každý den hodinu, stát „v límci na rohu radnice vedle mýta, jiným podobným ženám k výstraze...“.  Výrok byl později doplněn notickou, že byla potrestána jen vsazením do „klece bláznů“. Tím se také dovídáme o existenci otáčecí klece zvané klec bláznů nebo pošetilých, do které byly zamykány padlé dívky a další provinilci. Klec patrně nahradila samotný sloup, všeobecně používaný název pranýř si ale zachovala.

V dostupných pramenech nalezneme i zmínky o doplňujících trestech, kdy mimo připoutání u pranýře bylo soudem přikázáno také potupné stání ve sváteční dny u kostela (např. v dubnu a září toku 1611 stání po tři kázání před kostelem sv. Mořice). Někdy také s hořící svící na důkaz kajícnosti, ale také třeba k práci v poutech při obecním stavení nebo vsazením do trdlice (rozevírací kládě pro ruce a nohy) a další.

Praktické používání pranýře můžeme sledovat až do začátku 18. století. Když byly v rámci josefínských reforem zrušeny tělesné tresty, pozbyl pranýř své původní funkce a důsledkem dalších úprav a doplňování Horního náměstí (dlažbou v roce 1830 nebo veřejným osvětlením) byl v roce 1786 odstraněn. Doklad o tom, jak byla v Olomouci po staletí vykonávána spravedlnost, odhalili pak po dlouhé době až právě archeologové při již zmíněném průzkumu roku 2000.

Při následné úpravě Horního náměstí bylo místo, ve kterém zůstaly zachovány fragmenty zdiva soklu pranýře, označeno kovovou deskou s informativním textem. Proto pokud půjdete přes město, zkuste se na chvíli zastavit na místě, kde se po staletí vymáhalo právo způsobem z dnešního pohledu nepřijatelným, ale bezpochyby velmi účinným.

Caesarovi předcházela Kašna Spravedlnosti

V souvislosti s olomouckou Caesarovou kašnou se často hovoří o její předchůdkyni, takzvané kašně Spravedlnosti. Ta byla zřejmě pojmenovaná kvůli jejímu umístění na Horním náměstí, kde se vykonávaly rozsudky vynesené soudem, tedy v blízkosti pranýře. Podle dochovaných vyobrazení měla osmibokou gotickou nádrž, z níž nad vodní hladinu vystupoval na oblé stopce sférický útvar. Z jeho meridiánu tryskaly na osmi místech praménky vody. Na vrcholu koule pak spočívala vzpřímená postava muže v ústrojí antického bojovníka, opásaná krátkým mečem, s největší pravděpodobností se jednalo o sochu Gaia Julia Caesara. Podoba kašny Spravedlnosti se nám dochovala do dnešních dnů díky miniatuře od anonymního autora, který zobrazil události v době morové epidemie v roce 1623 na olomouckém Horním náměstí.

 

Zdroje:

"Tovačovská kniha ortelů olomuckých" z poloviny 16. století, kterou v roce 1896 sestavil Vincenc Prasek a vlastním nákladem vydalo Vlastivědné museum olomoucké

"Pranýř na olomouckém Horním náměstí" – Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci č. 284 – 2001 od Zdenky Bláhové

"Zpráva o záchranném archeologickém výzkumu na Horním náměstí v Olomouci" – Výroční zpráva NPÚ z r. 2000 od Karla Faltýnka

"Slasti a strasti olomouckých měšťanů v období gotiky, renesance a baroka" z r. 2013 od Miloslava Čermáka

Fotky z archeologického nálezu v r. 2000 jsou ze sbírky Národního památkového ústavu, územního plánu odborného pracoviště v Olomouci, Horní náměstí č. 25, 771 00 Olomouc.

Zvláštní poděkování patří paní Miladě Oravové za pomoc při pátrání po materiálech v archivu NPÚ a VŠem, kdo s tímto článkem jakkoliv pomáhali.

 

Fotogalerie: 
Autor: 
Čenda Šopek