Ztracený muž ze ztraceného domu. Legionáři přivezli ze Sibiře dojemný příběh

Pátek, 29.11.2019

Adventní čas roku 1919 byl, stejně jako čtyři předcházející roky, opět specifický. Válka sice už skončila, ale její následky se výrazně projevovaly na každodenním životě. Kromě toho, že chybělo snad všechno, od základních potravin až po dodávky plynu, uhlí či elektřiny, se vraceli do země vojáci z dalekých zemí. Z blízkých bojišť byli doma v řádu týdnů či měsíců, v případě ruských legionářů to mohlo trvat i roky. 

V případě mladého Československa to byli legionáři, z nichž někteří i rok po válce ještě putovali dalekou Sibiří, případně se touto dobou vraceli domů. Přinášeli s sebou i nejrůznější zajímavé historky. Jedna z nich vzrušila na začátku prosince také olomouckou veřejnost.

Českoslovenští legionáři se souhrou okolností stali mimořádně důležitou vojenskou silou na obrovském území bývalé carské říše, která se tou dobou topila v krvavé občanské válce. Legionářské vojsko nakonec dostalo pokyn nezasahovat do občanské války, byť v jisté chvíli sehrálo zajímavou roli v bojích s bolševiky, a stáhnout se přes celou Sibiř na východní pobřeží Ruska. Zde pak měli na legionáře čekat spojenecká plavidla, která je dopravovala do nové republiky. Jak legionářské jednotky postupovaly Sibiří, posunovala se i sídla jejích štábů. Když se velení legií dostalo do Vladivostoku, čekal tam na ně na podzim roku 1919 zajímavý dopis. Ukázalo se, že jej napsal a poslal jistý Olomoučan, který už desítky let žije na opačném konci euroasijského kontinentu a v tomto Bohem zapomenutém kraji působí jako tzv. „újezdný lékař“.

Z Olomouce do Oděsy a pak na Kamčatku

Bohuslav Vymlátil odešel jako medik roku 1897 do Ruska. Přesný důvod, proč opustil rakousko-uherské mocnářství, neznáme. Je fakt, že tou dobou už někdejší příliv českých osídlenců do ruské říše skončil. Tzv. Volyňští Češi, kteří do Ruska či na Ukrajinu odcházeli na pozvání ruské vlády za lacinou zemědělskou půdou, totiž vyráželi na východ mezi lety 1868 až 1880. Bohuslav Vymlátil tedy měl ke své cestě do neznáma nejspíše jiný důvod. Podle všeho měl velmi vyhraněný vztah k Habsburkům, jejichž věčná vláda se mladému medikovi musela zdát neotřesitelná.

Mladý lékař působil nejdřív v Oděse u Černého moře, ale pak jej Carská vláda poslala mnohem dál na východ, do Vladivostoku a na Kamčatku. Zde pracoval jako zdravotní referent a později jako lékař.

Po přestěhování do Ochotsku na úplný východ carské říše se zhoršila možnost komunikovat se světem. Kromě náhodných setkání s putujícími vojáky, lovci či s námořníky se jinak dávný Olomoučan setkával jen s Rusy či příslušníky domorodých sibiřských národů. Kontakt se světem mu zprostředkovávala jistá Sitkina, žena ochotského obchodníka s rybami. Posledních šest let pracoval v pozici újezdního lékaře, což bylo v tradičním ruském administrativním dělení cosi mezi krajským a okresním lékařem. Tedy docela slušné společenské postavení, ovšem na samém konci světa. 

S rodnou zemí byl po celou dobu v kontaktu jen písemně. V posledních letech se ale komunikace přerušila, což mohla mít na svědomí světová válka. Když ovšem na východ Sibiře dorazili českoslovenští legionáři, pan doktor Vymlátil začal zase rychle vzpomínat na své olomoucké a české kořeny. Velitelskému štábu napsal mimo jiné toto:

„Daleko od Vás a nemaje o Vás nijakých zpráv, kromě řídkých úryvků, došlých příchodem parníků neb zabloudilých k nám agentských telegramů, a neznaje ke komu, obracím se k Vám s prosbou předati vyslaných pěrevodem (poukázkou) 1000 rublů československým invalidům.“ Připomíná, že díky postupu různých vojenských jednotek se v poslední době přeci jen dostal k nějakým aktuálním informacím.

Setkal se například s jednotkou, v níž byli jihoslovanští vojáci. „Letos přijela sem na škůně (pozn. autora – škuner, typ lodi) expedice asi 150 mužů v čele s plukovníkem Širokým, a v ní okolo 26 Srbů, Chorvatů a Slovinců. Mnozí z nich bojovali s Vámi ve Vašich řadách a mnoho a mnoho mi o Vás vypravují. V tu chvíli cítím se mezi Vámi, i každá ta pochvala o Vás, kterou neskrblil ani jeden bratr Srb, těší mne velice.“ Pověst československých legionářů byla tehdy velkolepá. Podle dalších slov Bohuslava Vymlátila byli legionáři považováni za veliké hrdiny.

Ztratil se olomoucký medik a ztratil se i jeho dům

Ve svém listu lékař vysvětluje, že pochází z Olomouce, a před odchodem do Ruska žil v domě v Hrnčířské ulici č. 17. „Tam žily moje máť a sestra, Eva i Božena Vymlátilovy, o nichž více než pět let nemám nijakých zpráv. Obracím se proto opět k Vám s prosbou, byste mi pomohli dáti o nich zprávu. Veškeré výlohy hradím.“   

Zajímavé ovšem je, že když se dnes vydáte do Hrnčířské ulice, žádný dům s číslem 17 nenajdete. Pohled na starou mapu města ukazuje, že je v této ulici dnes méně domů než kdysi. Za minulého režimu muselo být několik starých domů strženo (kompletní plánovaná asanace se naštěstí nikdy neuskutečnilka!). Na parcelách zbouraných domů jsou dnes dílem zahrádky, dílem moderní zadní trakt kněžského semináře. Pokud je to tak, že popisná čísla domů šla ve správné posloupnosti, musel stát dům číslo 17, v němž rodina Vymlátilova bydlela, v místě, kde je dnes zadní část kolejí Arcibiskupského kněžského semináře.

Zkusili jsme se v ulici vyptat starousedlíků, zda někdo nepamatuje rodinu Vymlátilovu, ale nedozvěděli jsme se nic. Ani ti, jejichž rodiny žijí v Hrnčířské ulici nejméně od poloviny 20. století, jméno Vymlátil mezi svými sousedy bohužel nepamatují.

Zmizela tedy jak rodina „zmizelého Olomoučana“, tak i dům, v němž kdysi bydlel a z něhož se vydal na dalekou pouť až k Ochotskému moři. Jen díky československým legionářům a zájmu tehdejších novinářů si můžeme tento jeden z tisíců střípků naší minulosti připomenout. Dodejme jen, pro ilustraci, jak těžké bylo tehdy spojení, že doktor Vymlátil psal svůj dojemný list začátkem srpna, k legionářům se dostal někdy na podzim a v Olomouci se o něm lidé dozvěděli na začátku prosince. Tedy za čtyři měsíce po napsání. 

Nevíme zatím ani to, zda se panu Vymlátilovi splnilo poslední přání: „Mé jediné přání viděti přes smrtí osvobozenou od jha habsburských katů naši drahou vlast, což v roce tomto jest již prakticky nemožno, a jestli osudem mi toho nepřáno, pak mám naději, že neodepřete mi tuto moji prosbu a pošlete mi snímky fotografické nebo litografované (české časopisy) našich bratří, bych jasné měl představy o těch, kdo nedají zahynouti svobodné, demokratické Čechoslavii a v jejich středu, patře na ně, cítil bych, že nejsem tu na surovém severu zapomenutým sirotou.“ A nevíme bohužel tedy ani to, zda se o synovi dozvěděla jeho matka a další blízcí.

O jeho zajímavém příběhu si ale každopádně mohli přečíst Olomoučané v adventním čase roku 1919, a dnes také vy.

Fotogalerie: 
Autor: 
(red)