Znáte olomoucký kostel svaté Kateřiny? Pokud ne, nedělejte si z toho hlavu - nejste sami. Mezi všemi olomouckými chrámy totiž bývá často opomíjen, i když zcela neprávem. Tenhle gotický kostel se nachází v Kateřinské ulici. Ve středověku tedy ležel na samém kraji města, kousek od městských hradeb. Váže se k němu přinejmenším jedna docela zajímavá záležitost - dávný zákaz vstupu mužům.
Kdo založil Olomouc? V historickém smyslu se to nedozvíme nikdy, protože na Olomouckém kopci a v jeho okolí žili lidé spokojeně už dávno tisíce let před naším letopočtem a velké bohaté opevněné sídlo to bylo i za Velkomoravské říše v 9. století. V právním smyslu, jako středověké královské město, se nabízí první fojt a lokátor Štěpán. A ten přišel odkud? Z Olomouce. Divné, že?
Začíná 12. století. V Praze vládne kníže Břetislav II., v Olomouci kníže Svatopluk Olomoucký. A právě tento ambiciózní moravský Přemyslovec v Olomouci na knížecím hradě zahájí stavbu nové katedrály svatého Václava. Stalo se tak někdy mezi lety 1104 a 1107. Nový chrám v románském stylu v Olomouci vysvětí o třicet let později biskup Jindřich Zdík a přenese k němu sídlo biskupství od starobylého kostela svatého Petra. Nově vystavěnou románskou katedrálou z první poloviny 12. století se teď můžeme projít. Díky parádnímu počinu Arcidiecézního muzea a odborníků z firmy Tasty Air.
Zbourán, rozebrán. Roku 1839 opustil navždy řady olomouckých chrámů kostel svatého Blažeje. Byl další obětí dosti necitlivých reforem císaře Josefa II. v 80. letech 18. století, který v touze po modernizaci říše rušil kostely i kláštery bez ohledu na jejich starobylost a jedinečnost. To v případě blažejského kostela v Olomouci platí dvojnásob – kostel záhadného vzhledu, neobvyklého sedmibokého půdorysu i nezvyklého zasvěcení totiž budí dohady až dodnes. A nyní se objevila zcela nová teorie o jeho vzniku! Možná to byla původně židovská synagoga.
Když byl profesor Josef Karel Matocha v březnu 1948 jmenován a vysvěcen na arcibiskupa olomouckého, velkou radost z toho asi neměl. Úspěšný vědec a profesor teologické fakulty se rázem stal terčem extrémního tlaku nastupující komunistické moci. Jistě tušil, že to bude těžké období, ale asi ani on by nevěřil, že z třinácti let episkopátu, který ho čekal, stráví jedenáct let v izolaci v tuhém domácím vězení. Přesně před šedesáti lety Josef Karel Matocha zemřel. Komunisté tehdy zakázali, aby se konal tradiční pohřeb v Olomouci a jeho tělo nechali odvézt do rodného Pitína.
Blažejské náměstí a kapucínský klášter v jeho těsném sousedství, to je místo, které nejspíš u řady lidí evokuje neobvyklé pocity. V někom možná vyvolává staré a už dávno schované vzpomínky. Dost možná, že tohle místo s velmi dávnou historií natolik rezonuje nesčetnými vrstvami událostí, lidských osudů, fantazií, víry i utrpení, že v sobě skrývá více emotivních vrstev a otisků než jiná místa v Olomouci. Tak či onak, starší článek Reje o historii jednoho ze ztracených olomouckých kostelů vyvolal mezi čtenáři vlnu vzpomínek, přičemž se někteří z nich s námi o ně ochotně podělili. Nás zajímá, zda jde o náhodné momenty, nebo se mezi našimi čtenáři podobných zážitků a vzpomínek ukrývá více.
„V předvečer třetího výročí naší samostatnosti nucena je republika československá činiti branná opatření proti nebezpečí, hrozícímu z nového návratu Karla Habsburského na uherskou půdu.“ Nejen Olomouc se třásla před novou válkou. Kasárenské objekty ve městě se začaly rychle plnit mobilizovanými vojáky čtyř ročníků. Život ve městě se změnil.
S ohromným očekáváním a v plné parádě se v neděli 17. října léta Páně 1841 od rána chystala Olomouc na příjezd prvního vlaku. Daleko před hradbami tehdejšího pevnostního města se zvědavě mačkaly tisíce lidí, kteří vyhlížely ten dosud nevídaný div nejmodernější techniky. Veliká dřevěná hala, která stála několik stovek metrů od dnešní výpravní budovy hlavního nádraží políž Spitzova hostince (dnes Na Špici), byla nacpána publikem k prasknutí, davy lidí stály okolo kolejiště i podél trati. Na místě byla místní honorace v čele s velitelem pevnosti, polním podmaršálkem Josefem von Laurer, lid, vojsko, církevní hodnostáři i hudebníci. Vše bylo náležitě vyzdobené a naleštěné, připravené na historický okamžik.
O jižní věži mořického kostela byla napsána řada studií. Odborníci řešili, jak je vlastně tato věž stará. Laická veřejnost ji po staletí vnímala jako mimořádně starobylou, starší než vedlejší gotický chrám. Pracovníci olomouckého územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu ovšem nyní objevili při průzkumu věže gotický náhrobník opatřený datací, který všechno dost radikálně mění.
Víra v moc zaříkadel, velký strach z uřknutí, přirozená moc lidových léčitelek a léčitelů. Taková byla podle kronikáře Jana Drábka realita života v předměstských obcích okolo Olomouce. Třeba pravidla pro chování k dobytku při návštěvě statku byla přísná podobně jako etiketa v nejvyšších vrstvách společnosti. Pověry se týkaly i hrozby smrti novorozených dětí. Doktor Jan Drábek, který byl profesorem na několika středních školách a po válce i „archivářem hlavního města Olomouce“, o tom píše na stránkách kroniky čtvrtí Černovír, Lazce a Klášterní Hradisko.
