Keltové byli na Hané doma. Žili tady obchodníci, druidové i hrdinští válečníci

Neděle, 19.4.2020

Co víme o slavném a stále tak trochu tajuplném národu Keltů? Dotýkají se dějiny Keltů i historie Olomouce a střední Moravy? Ano, a možná víc, než si myslíme. Střední Morava včetně Olomouce byla několik století domovem keltského lidu, jeho odvážných i nelítostných bojovníků, šikovných kovářů a řemeslníků, schopných zemědělců a tajemných druidů. V dlouhé éře Keltů se ostatně i budoucí Olomouc zapojila do dálkového evropského obchodu.

V Olomouci samotné archeologové znají několik významných nálezů z doby laténské, tedy z období keltského osídlení v 5. až 1. století před Kristem. Nejslavnějším je hrob bojovníka z Nemilan, nálezů je ale více. Ovšem nejvýznamnějším moravským opevněným sídlem Keltů, v němž mohlo žít a pracovat několik tisíc lidí, nebyla Olomouc, ale velké oppidum na Prostějovsku, dnes známé jako Staré Hradisko. To bylo vybudováno někdy ve 2. století před Kristem a obýváno dalších sto až dvě stě let.

Z Olomouce je to sem necelých 40 kilometrů, autem sem dojedete za chvíli, můžete ovšem zvolit i autobus, který staví v obci Malé Hradisko. Rozhodně je to výborný cíl, kam se můžete vydat i v rámci výletů během nynější ne zcela obvyklé doby koronavirové.

Za vysokými hradbami

Hradby jednoho z nejznámějších moravských opevněných sídlišť (neboli oppid) zabírají plochu 37,5 hektaru. Nejvyšší bod najdeme ve výšce 541 metrů nad mořem, dnes je z něj krásný rozhled do okolní malebné krajiny. A mimochodem, jsou tu i lavičky a malé ohniště, což vybízí k příjemnému posezení.   

Oppidum je rozdělené do tří částí. Domy v něm nestávaly tak jako v dnešních městech těsně vedle sebe, ale bývaly dále odděleny vlastními ohradami, tedy spíše jako samostatné hospodářské dvorce. Mezi těmito dvorci vedly chodníky, některé z nich bývaly i vydlážděné. Do oppida vedly skrze důkladné opevnění zvenčí dvě velké brány, uvnitř areálu pak byla další brána mezi předhradím a akropolí.

Právě opevněné valy jsou do dneška nejpatrnějším pozůstatkem oppida, které nepřehlédne ani naprostý laik. Na některých místech jsou valy dosud vysoké pět i více metrů a působí velmi mohutným dojmem. Jaké musely být tyto hradby v době před dvěma tisíciletími, si už musí představit každý sám ve své fantazii. Jistě ale na příchozího působily velmi impozantně. Dodejme, že nejlépe zachované valy nenajdeme uvnitř areálu, ale na jeho západním okraji, když se vydáme po červené a modré značce směrem na tábořiště Okluky, jen několik desítek metrů od hlavního vstupu do areálu.

Asterix z Hané měl rád jantar

Lidé v oppidu se zabývali širokým spektrem činností, od zemědělství, přes běžná řemesla až po obchod a výrobu šperků. Pokud jde o zemědělskou činnost, je nutno dodat, že obyvatelé oppida museli nepochybně odkupovat produkci z okolních blízkých zemědělských osad, byť i oni sami dokázali něco vypěstovat a chovali domácí zvířata. V oppidu dále žili i keltští bojovníci, kteří zajišťovali jeho bezpečnost, a velmi pravděpodobně i duchovní, známí jako druidové.  

Zručnost a šikovnost Keltů je pověstná. V areálu hradiště byly prozkoumány zhruba dva hektary plochy, přičemž archeologové našli například hrnčířské pece, cisterny na zásoby dešťové vody, prostředky na výrobu mincí a mnohé kovové předměty včetně naprosto specifických a neočekávaných věcí, jako bylo železné kružítko. Naši Keltové zde razili zlaté i stříbrné mince, zdobili se perlami, skleněnými korálky, bronzovými náhrdelníky, sponami a náramky, či třeba jantarovými šperky. K velmi častým nálezům patří právě jantar, zejména surový, připravený buď k dalšímu obchodování, nebo k výrobě šperků přímo zde na tomto místě. Svědčí to o tom, že zdejší obyvatelé museli hrát důležitou roli v rámci dálkového obchodu mezi oblastí Baltského moře, odkud jantar pochází, a antickou jižní Evropou, kde byl oblíbeným materiálem pro výrobu šperků.

Ostatně, úplně první historická zpráva o Starém Hradisku z roku 1519 pochází z moravských zemských desek, vedených v Olomouci, a mluví o něm jako o „hoře Kadidlné“, tedy jako o místu, kde je často nacházen jantar. Také v dalších textech ze 16. a 17. století je Staré Hradisko spojováno s jantarem, kterému naši předkové říkali „myrha“. Tak například označení „In loco, cui Gradisco nomen“ („v místě, které se nazývá Hradisko“), používá olomoucký biskup Jan Dubravius ve spise z roku 1552 a zmiňuje významné nálezy „myrhy“. Lokalita se pod označením „Hradisco, ubi myrrha effoditur“ („hradisko, kde je nacházena myrrha“) objevuje i na slavné Komenského mapě Moravy z roku 1627. (Mimochodem, zásadní roli při putování jantaru od Baltu do zbytku Evropy sehrávala v pozdějších dobách Olomouc. Nedávno archeologové našli velké zásoby surového jantaru v Denisově ulici v proluce vedle Muzea umění.)

Toto úžasné keltské hradiště na kopci vytrvalo jen zhruba 100 až 150 let. Podle nalezených předmětů i podle některých dalších indicií vzniklo oppidum někdy začátkem 2. století a zaniklo v druhé polovině 1. století před Kristem. To se už na Hanou, stejně jako do celé střední Evropy, tlačili od severu a západu divoké germánské kmeny, před nimiž Keltové ustupovali. Skončila tak doba, historiky označovaná za laténskou, doba, kdy v našich zemích vládli, tvořili a snad i „čarovali“ tajemné Keltové. Moderní antropologické výzkumy potvrzují, že Keltové odsud nezmizeli úplně, jejich významné dědictví se dodnes nachází v naší DNA. Mocensky ovšem už naše země ovládali germánští barbaři.

Nejen Staré Hradisko, ale i Ptení, Svatý Hostýn a další…

Dalšími místy na střední Moravě, kde Keltové zaručeně žili a působili, jsou například Němčice nad Hanou (zde byla velká obchodní stanice a nejspíš zde razili i vlastní mince) nebo oppidum na známém kultovním místě, na kopci Svatý Hostýn, který je dnes křesťanským poutním místem.

Poblíž Starého Hradiska, v okolí dnešního Ptení, stávala celá řada menších zemědělských usedlostí, které zřejmě tvořily hospodářské zázemí blízkého oppida. Na katastru Ptení byl pak nalezen jeden z největších depotů, obsahujících šperky a podobné předměty, pocházející z nejrůznějších míst Evropy. I tyto předměty potvrzují, že Keltové obchodovali jak se severní, tak i jižní Evropou.

Poblíž Olomouce stávala i jedna záhadná stavba, s největší pravděpodobností svatyně. Je jím čtyřhranný útvar u Ludéřova, známý jako Švédské šance. Ve skutečnosti jde o stavbu z doby keltského osídlení Moravy, která má obdoby zejména v západní Evropě, ve Francii a hlavně v jižním Německu. Tomuto typu staveb se říká „viereckschanze“, právě pro jejich pravidelný čtyřúhelníkový půdorys, ohraničený valy. Odborníci se přou o význam těchto staveb, v nichž většinou nebyly kromě malého množství domů a jámy pro obětiny žádné další archeologické nálezy. Převážná část této ohrazené plochy bývala volná. Většinové mínění se dnes přiklání k názoru, že šlo o kultovní objekt, tedy o nějaký typ svatyně. Mimochodem, nejslavnější tuzemský archeologický nález z doby laténské, tedy kamenná hlava keltského héroa, která byla nedávno vystavována v Olomouci, pochází právě z obdobného "viereckschanze" u Mšeckých Žehrovic v Čechách. To nasvědčuje kultovnímu významu stavby. 

Naše zmiňovaná lokalita Šance u Ludéřova je zřejmě nejvýchodnější keltskou svatyní tohoto typu v Evropě.

Keltský náčelník z Nemilan

A jaký byl nejslavnější nález z Olomouce dob Keltů, jehož výsledek uchovává Vlastivědné muzeum Olomouc? Je to bojovnický hrob s unikátní výbavou. Podle odborníků se muselo jednat o významného velitele, nasvědčuje tomu jeho neobvykle bohatá zbroj.

Dne 19. března roku 1938 narazili dělníci při těžbě hlíny v cihelně v Olomouci-Nemilanech na kostrový hrob s naprosto ojedinělou „bojovnickou“ výbavou. Podle výpovědí nálezců spočívala v hrobové jámě kostra a napravo i nalevo od lebky ve vzdálenosti 100 až 120 cm stály dvě vázovité nádoby. Hrotem k hrudníku směřoval mečík s antropomorfní rukojetí, mezi stehenními kosti se nacházel velký dvojbřitý meč s dvěma bronzovými kroužky u rukojeti, mezi nárty nohou byl položen zdobený hrot kopí; v oblasti pánve se nalezl ještě jeden bronzový kroužek a bez přesnější lokalizace se z hrobu uvádí železná spona. Na základě vyzvednutých milodarů byl hrob zařazen do 3. století př. n. l., kdy na Moravě pobývali Keltové. V rámci celé Moravy představují zbraně vyzvednuté z tohoto hrobu naprosto unikátní záležitost.

Jednou ze zbraní je dvojbřitý meč, ukončený trnovým jílcem, který pokrývají zbytky železné pochvy se stopami ryté výzdoby. Druhou zbraň v hrobě zastupuje mečík s pseudoantropomorfní rukojetí. Rukojeť mečíku je opatřena bronzovou objímkou a její výběžky zakončují bronzové kuličky. Na čepeli mečíku lze pozorovat tauzii zlatým drátem, práci vysoce specializovaného kováře či zbrojíře. Hrot kopí má po stranách dva bronzové nýty zdobené třemi oboustrannými pravotočivými volutami.

V rámci celé Moravy představují zbraně vyzvednuté z tohoto hrobu naprosto unikátní záležitost. Nejen že se nepochybně jedná o keltského vojovníka, ale navíc to musela být významná osobnost – buď nějaký náčelník, nebo obecně uznávaný hrdina. Bojovníci podle zpráv antických autorů náleželi k nejvyšším složkám tehdejší společnosti. Pohřbený jedinec v hrobě z Olomouce-Nemilan, kterého na poslední cestu pozůstalí vybavili kolekcí zbraní, v naprosto excelentním provedení, tak zcela jistě představuje příslušníka nejvyšších špiček společenské hierarchie.

Zdroje:

Vlastivědné muzeum Olomouc

Keltove.cz

Fotogalerie: 
Autor: 
(MB)