Hanáci u radnice, hrady a hory. Malebné výlety Olomoučanů po Moravě 19. století

Sobota, 21.11.2020

Jak viděli Olomoučané poloviny 19. století Hanáky? A proč vlastně není správné označovat Olomouc za hanáckou metropoli? I to můžeme zjistit z díla vynikajícího olomouckého (a později vídeňského) knihkupce a nakladatele Eduarda Hölzela.

Romantickému cítění v 19. století velmi vyhovoval nový žánr ilustrovaných místopisů. Knihkupci nabízeli nádherně ilustrované publikace, které představovali čtenáři bližší nebo vzdálenější okolí, další města, venkov a hlavně přírodu. Z pohodlí a tepla domova mohl Olomoučan či třeba Vídeňan poloviny 19. století cestovat po moravských Jeseníkách, rakouských Alpách, procházet divokým údolím řeky Orlice nebo třeba navštívit hanáckou svatbu či hanáckou církevní pouť. Litografie zkušených výtvarníků, jako byli u nás například František Kaliwoda, August Haun, Felix Filip Kanitz a další, zprostředkovávaly obrazy z cest v příjemně romantickém duchu, s patřičnou atmosférou a krásou. Lidem z měst zprostředkovávaly takové knihy jak zajímavá a atraktivní místa, kam se dotyční sami nikdy nepodívali, tak občas i etnografické zajímavosti, jako kroje nebo lidové zvyky venkovanů. Jednou z řady takových knih je nádherná publikace Malebné historické album Moravy a Slezska (Malerisch-historisches Album von Mähren und Schlesien), vydaná roku 1857 v Olomouci právě Eduardem Hölzelem.

V publikaci vidíme například důležitá města Moravy a Slezska, romantické hrady a přírodní zajímavosti, jako jsou Jeseníky či propast Macocha. Nechybí ale ani výjevy ze života různých specifických etnických skupin. Pokud jde o města, zachycuje kniha například Šternberk, Znojmo, Frýdek, průmyslové Vítkovice a mnoho dalších. Pouze Olomouc a Brno jsou zastoupena hned dvěma litografiemi, ostatní města a místa mají vyhrazenu pouze jednu ilustraci. Na dalších stranách jsou i hrady a zámky, například Sovinec, Veveří nebo Velké Losiny. V případě popisu venkovského lidu je patrné, že Eduard Hölzel preferoval Hanáky. Jsou zachyceni na největším počtu ilustrací. To lze vysvětlit buď tak, že jako Olomoučan o nich měl nejvíce informací, nebo mu byli prostě citově nejbližší.

V knize vidíme výjev ze svatby na Hané, kde nelze přehlédnout sedláka, notně zmoženého vypitým alkoholem, nebo Hanáky na církevní pouti. Na obou ilustracích jsou do detailu vyvedené mužské i ženské kroje a vysledovat lze různé zvyky. Další Hanáky pak vidíme na obou ilustracích města Olomouce. Na celkovém záběru stojí venkované kdesi na Tabulovém vrchu v místech dnešní Fakultní nemocnice. Na druhé ilustraci z Horního náměstí pak právě absolvují trhy na prostranství, odnepaměti nazývaném Rybí trh.  Na druhém jsou hanáčtí sedláci a selky při práci na poli. V obou případech je skvělé, že se vedle nich vyskytují i vojáci a měšťané. Lze tak srovnat podobu hanáckých krojů, měšťanského oděvu a uniforem poloviny 19. století. V porovnání s dalšími etnickými skupinami, jako Valachy, obyvateli východní Moravy či Slezany, je vidět, že Hanáci na tom byli ekonomicky velmi dobře. Jejich kroje jsou bohaté a velmi zdobné, možná až příliš. Oproti měšťanům jsou opravdu až přehnaně výrazné a svým způsobem přezdobené. V bohatosti krojů se tehdejším Hanákům podle Hölzelovy publikace vyrovnají snad jen obyvatelé Slovácka na jižní Moravě.

Současně obrázky v knize srozumitelně ukazují, že rázovití venkovští Hanáci do Olomouce přicházejí z okolí, a pokud jsou ve městě, tak zde vystupují buď v roli trhovců, kteří přijeli na Horní náměstí k Caesarově kašně nabízet své produkty, nebo zde sami něco jiného nakupují. Měšťané, mimochodem většinou německy hovořící, se od nich na první pohled garderobou dost zásadně liší. To je, jen tak na okraj, docela pádný argument proti tomu, abychom Olomouci, která byla od 11. století metropolí Moravy, říkali „Hanácká metropole“.

Pokud bychom chtěli vědět, jak autor publikace na slovanské venkovany nahlíží, lze se to dozvědět z textu předmluvy i z jednotlivých kapitol. O Slovanech hovoří s respektem jako o „původních obyvatelích Moravy“ a připomíná jejich bohatou kulturu, legendy a mýty. Píše o posvátných horách a kopcích, jako je Svatý Hostýn, Radhošť a další, v Olomouci jako původně slovanská posvátná místa výslovně jmenuje kopce Juliusberg (Dnes Žerotínovo náměstí) a Blažejskou osadu (dnes Blažejské náměstí). Po vyhrocené nacionalistické nenávisti, která je pro smíšenou německo-českou společnost typická v závěru 19. a začátku 20. století, v této milé příjemné publikaci ještě není ani stopy. Ostatně, Hölzelovo olomoucké nakladatelství vydávalo publikace jak v jeho mateřštině němčině, tak i v češtině. Zákazník jako zákazník… Škoda, že to tak nezůstalo.

A perlička na závěr: na litografii z Horního náměstí výtvarník kromě rušného trhu zachytil i velkou prodejnu s cedilí Eduard Hölzel. Ano, vydavatel knihy si nechal svou prodejnu v centru Olomouce tímto vtipným způsobem zvěčnit. Proto i po sto šedesáti letech víme, do kterého domu bychom si šli k panu Hölzelovi jeho krásný malebně-historický místopis Moravy a Slezska koupit.    

Kniha Malerisch-historisches Album von Mähren und Schlesien  patří do fondů Vědecké knihovny Olomouc. Vydal ji v Olomouci v roce 1857 Eduard Hölzel. Obsahuje ilustrace následujících autorů: Kaliwoda, František, -1859; Haun, August C., 1815-1894; Goldhann, Ludwig, 1823-1893; Werner, Carl; Brandl, Vincenc, 1834-1901; Ohm-Januschowsky, Georg von; Manz, Friedrich vídeňský tiskař a knihkupec, 1820-1866; Holzhausen, Adolf tiskař a nakladatel, 1827-1892; Storch & Kramer (Berlín, Německo)

Pokud Vás tyto výlety do olomoucké historie baví, zvažte prosím symbolickou podporu naší práce, které věnujeme spoustu volného času. Váš příspěvek využijeme například na propagaci příspěvků na facebooku. Číslo účtu je 154344877/0600. Děkujeme.  

Fotogalerie: 
Autor: 
(MB)